Psychiatrie pro praxi – 3/2025

PSYCHIATRIE PRO PRAXI / Psychiatr. praxi. 2025;26(3):143-150 / www.psychiatriepropraxi.cz 146 PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Diagnostika a farmakoterapie ADHD v dospělosti – 2. část provedeny přesně, vyrovnaně nebo ve správném počtu. Kompulze slouží k dosažení pocitu úplnosti, zmírnění vnitřního napětí či odvrácení představované hrozby. V kontextu ADHD může jít o kompenzaci vnímaného chaosu a impulzivity – rituály obnovují strukturu, zpomalují tempo a posilují subjektivní kontrolu. Pacienti s OCD a komorbidní ADHD mají závažnější symptomy symetrie/uspořádání než pacienti s OCD bez ADHD (19). Léčba Přestože některé odborné prameny naznačují, že stimulancia mohou zhoršovat či vyvolávat příznaky OCD, většina dostupných důkazů tuto obavu systematicky nepodporuje. Naopak u řady pacientů s komorbidní ADHD a OCD vede léčba stimulancii, zejména v kombinaci s SSRI, k výraznému zlepšení obou poruch a dosažení kvalitní remise. Kognitivně behaviorální terapie (KBT) prokázala účinnost u dětí i dospělých s OCD, avšak neléčená ADHD může snižovat efektivitu KBT, protože zhoršuje pozornost a schopnost osvojit si a udržet potřebné strategie v situacích, kdy dochází k opakovanému výskytu obsedantních myšlenek (16). Atomoxetin představuje validní alternativu, kterou lze v určitých případech rovněž zvažovat. Přestože jeho účinnost na jádrové symptomy ADHD může být ve srovnání se stimulancii nižší, u některých pacientů vede k současnému zlepšení ADHD i OCD symptomatiky. Navíc může být výhodnou volbou u pacientů, u nichž existuje riziko zneužívání stimulancií, nebo tam, kde stimulancia nejsou tolerována. Ojediněle však může atomoxetin vést ke zhoršení obsedantních příznaků, proto je nezbytné průběžné klinické sledování odpovědi na léčbu (20). Přítomnost komorbidní ADHD je spojena s vyšším rizikem relapsu OCD a s nižší efektivitou jak farmakologické léčby, tak KBT. U pacientů s rezistentní OCD a současně přetrvávající ADHD je proto vhodné zvážit cílenou léčbu ADHD, a to buď pomocí stimulancií, nebo atomoxetinu v závislosti na klinickém profilu, toleranci a komorbiditách (21). Automutilace a suicidální myšlenky a jednání Automutilace Automutilace je úmyslné poškození vlastní tělesné struktury bez sebevražedného úmyslu. Je nutné ho odlišit od společensky akceptovaných forem poškozování (např. piercing), od opakujících se forem přítomných například u pacientů s pervazivními vývojovými poruchami a od sebepoškozování pod vlivem intoxikace psychoaktivními látkami (22). Automutilace se může vyskytnout v jakémkoliv věku, ale nejvíce však u dospívajících. Patří mezi dominantní příčiny akutních hospitalizací adolescentů (23). Častěji se vyskytuje u žen, u jedinců s nižší úrovní vzdělání a při výskytu traumat v dětství (CAN syndrom – Child Abuse and Neglect). Rizikový faktor je rovněž přítomnost duševních poruch (depresivní porucha, úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy, závislost na psychoaktivních látkách, poruchy osobnosti a ADHD) (24). U jedinců s ADHD je prevalence sebepoškozování mnohem vyšší než v běžné populaci a větší závažnost ADHD symptomů je spojena s vyšší mírou sebepoškozování (24). Automutilace může být první projev ADHD (25). Prevalence sebepoškozování v adolescenci se liší v závislosti na definici a metodologii jednotlivých studií, ale většina z nich uvádí výskyt v rozmezí 16–22 % (26). Suicidální myšlenky a jednání Sebevražedné myšlenky a jednání jsou u jedinců s ADHD mnohem častější než v běžné populaci. Vyšší míra impulzivity představuje významný rizikový faktor pro suicidální jednání (27). Riziko suicidality je dále umocněno přítomností komorbidních psychiatrických poruch, zejména depresivní poruchy a poruch souvisejících se zneužíváním psychoaktivních látek, které samy o sobě představují nezávislé rizikové faktory pro suicidální chování. ADHD je spojeno s vyšším rizikem suicidálních pokusů (zejména u žen) a dokonaných sebevražd (zejména u mužů) (27). Samotná diagnóza ADHD zvyšuje riziko suicidálního chování přibližně 1,5×, avšak přítomnost alespoň jedné komorbidní poruchy v kombinaci s ADHD může riziko suicidálního pokusu zvýšit až 4–12× (28). Závažnost ADHD symptomatiky navíc koreluje s vyšším rizikem sebevražedných úvah i jednání. Přítomnost ADHD symptomatiky u pacientů s depresivní poruchou zvyšuje riziko sebevražedných úvah, sebevražedného jednání a vyšší potřeby lékařské péče po sebevražedném pokusu. Při přítomnosti CAN syndromu je riziko sebevražedného jednání značně vyšší (29). V případě současné přítomnosti ADHD a závislosti na psychoaktivních látkách je riziko sebepoškozování i sebevražedných úvah a jednání mnohem vyšší než u závislých na psychoaktivních látkách bez přítomnosti ADHD (27). Pacienti s BAP a ADHD mají vyšší četnost suicidálních pokusů oproti pacientům s BAP bez přítomnosti ADHD. Podobně jedinci se schizofrenií a komorbidním ADHD mají vyšší počet sebevražedných pokusů než pacienti se schizofrenií bez ADHD. Míra úmrtí v důsledku sebevražedného pokusu je u dospělých, kterým bylo v dětství diagnostikováno ADHD, výrazně vyšší než u jedinců bez přítomnosti ADHD (27). Léčba Stimulancia vykazují protektivní vliv na výskyt automutilačního a suicidálního chování u pacientů s ADHD. Populační analýzy ukázaly, že měsíce, během nichž byla užívána medikace na ADHD, byly spojeny s 31% nižším rizikem sebevražedného pokusu ve srovnání s měsíci bez farmakoterapie. Podobné výsledky byly zjištěny i v rámci intraindividuálních srovnání, kde bylo riziko sebevražedných pokusů u pacientů s ADHD během období medikace o 39 % nižší než v obdobích bez léčby. Ke snížení rizika dochází i u pacientů s jinými komorbiditami (např. depresivní porucha či závislost na psychoaktivních látkách). U nestimulujících psychofarmak nebyla zjištěna statisticky signifikantní souvislost se změnami v riziku suicidality (30). Spánkové poruchy Spánkové poruchy, zejména insomnie, jsou u jedinců s ADHD velmi frekventované. Až 70 % dospělých s tímto onemocněním má spánkové poruchy (1). Tyto poruchy představují rizikový faktor pro rozvoj somatických onemocnění, jako je obezita, diabetes mellitus či kardiovaskulární choroby (31). Dospělí s ADHD mají často obtíže s usínáním, udržením spánku a s ranním probouzením. Charakteristickými rysy jsou prodloužená latence nástupu spánku, častější noční probouzení, nižší kvalita spánku a vyšší denní ospalost ve srovnání s jedinci bez ADHD (32). Jedinci s ADHD mají nezdravé spánkové návyky, které negativně ovlivňují iniciaci spánku. Poruchy spánku dále zhoršují ADHD symptomy, a to zejména ED a poruchy pozornosti a zároveň zvyšují riziko rozvoje depresivních poruch (33). Pacienti s ADHD a insomnií mají opožděné

RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=