Psychiatrie pro praxi – 3/2025

PSYCHIATRIE PRO PRAXI / Psychiatr. praxi. 2025;26(3):143-150 / www.psychiatriepropraxi.cz 148 PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Diagnostika a farmakoterapie ADHD v dospělosti – 2. část psychoaktivních látek se může projevovat poruchami pozornosti, chování a impulzivity, které napodobují ADHD. Pacienti s ADHD a závislostí na psychoaktivních látkách mají obvykle další komorbidní poruchy, a to častěji než pacienti s ADHD bez závislosti na psychoaktivních látkách (42). U pacientů s ADHD je přítomna vyšší míra závažnosti závislosti na psychoaktivních látkách ve srovnání s pacienty bez ADHD. Je u nich přítomna vyšší míra sebevražedných myšlenek, antisociálního chování a chronicity. Rovněž je zvýšená potřeba hospitalizace a vyskytuje se vyšší riziko komplikovaného průběhu (42). Behaviorální závislosti Závislost se však nemusí omezovat pouze na psychoaktivní látky. Behaviorální závislosti jako je závislost na internetu, sociálních médií, hraní her, on-line nakupování či na mobilních telefonech spadají do širšího konceptu závislosti na technologiích. Více než 80 % jedinců s behaviorální závislostí vykazuje zároveň komorbidní ADHD (43). Jedinci s ADHD mají vyšší sklony k rizikovému chování a je u nich vyšší riziko vzniku těchto závislostí. U dospívajících s ADHD je například vyšší pravděpodobnost závislosti na sociálních sítích, což dále zvyšuje jejich impulzivitu a poruchy pozornosti. Lidé s ADHD jsou náchylní k zahlcení informacemi při procházení sociálních sítí, YouTube a podobných médií, přičemž si méně uvědomují potenciální důsledky svého chování. Problémoví uživatelé sociálních sítí často vykazují obtíže v regulaci emocí. U osob s ADHD se závislostní chování může rozvíjet jako prostředek ke zvládání negativních emocí či zmírnění úzkosti. Užívání digitálních médií může dočasně zmírnit depresivní nálady a pomoci překonat problémy běžného života (44). Nicméně nadměrné užívání digitálních technologií většinou vede ke zhoršení symptomů ADHD, výraznějšímu deficitu exekutivních funkcí, snížené schopnosti udržet pozornost, zvýšené impulzivitě a poklesu motivace k učení (45). Léčba Přítomnost ADHD negativně ovlivňuje účinnost léčby závislosti, zvyšuje riziko relapsů a frekvenci hospitalizací (46). Impulzivní chování charakteristické pro jedince s ADHD často vede k předčasnému ukončení léčby závislostí. Nezřídka jsou tito jedinci s nerozpoznaným ADHD vnímáni lékaři, terapeuty nebo ostatními pacienty jako „obtížní“ či „rezistentní vůči léčbě“. Tento postoj může snižovat míru empatie vůči nim a zvyšovat pravděpodobnost předčasného ukončení léčby (47). Užívání stimulancií na léčbu ADHD nevede k rozvoji závislosti. Naopak efektivní léčba příznaků ADHD snižuje riziko zneužívání psychoaktivních látek a alkoholu (48). Terapie ADHD může rovněž zmírnit craving, a tím i riziko relapsu. Ve většině případů lze léčit ADHD i závislost současně (47). U behaviorálních závislostí by však měla být prioritně řešena ADHD, která významně přispívá k jejich rozvoji. Přestože stimulancia jsou účinná u pacientů s ADHD, léčba pacientů s ADHD a komorbidní závislostí na psychoaktivních látkách účinná být nemusí. U pacientů se závislostí na návykových látkách mohou být potřebné vyšší dávky stimulancií. Podávání methylfenidátu v dávce 180 mg denně u jedinců závislých na amfetaminu bylo spojeno s nižším rizikem relapsu a lepší adherencí k léčbě (39). Randomizované kontrolované studie, které využívaly vyšší dávky amfetaminu nebo methylfenidátu v kombinaci s KBT, vykazovaly lepší výsledky v léčbě ADHD i závislosti na psychoaktivních látkách ve srovnání se studiemi používajícími nižší dávky (49). Klíčovým předpokladem účinnosti léčby je však dosažení úplné abstinence od psychoaktivních látek, aby nedošlo k ovlivnění účinku methylfenidátu intoxikací nebo abstinenčními příznaky. Preferovanými přípravky jsou dlouhodobě působící formy methylfenidátu a lisdexamfetamin, které mají nižší riziko rebound fenoménu a parenterálního zneužívání (49). Alternativní možností je atomoxetin, ačkoliv dosavadní studie neprokázaly jeho dostatečnou účinnost na symptomy ADHD u pacientů se závislostí na psychoaktivních látkách (42). Rovněž je možné zvážit použití bupropionu. Poruchy příjmu potravy Poruchy příjmu potravy (PPP) a ADHD jsou propojeny komplexním multifaktoriálním vztahem, založeným na sdílených neurobiologických základech a překrývajících se behaviorálních rysech. Jedinci s ADHD mají zvýšené riziko rozvoje různých forem PPP, zejména mentální bulimie, záchvatovitého přejídání a purgativních forem PPP. Ženy s ADHD mají 3,6× vyšší riziko vzniku PPP než ženy bez této diagnózy (50). Prevalence PPP u jedinců s ADHD dosahuje až 12 % (51). Jedním z klíčových rysů ADHD je impulzivita, která může přispívat ke ztrátě kontroly nad příjmem potravy, zejména v kontextu negativních emocí nebo stresu. Poruchy exekutivních funkcí, typické pro ADHD, zahrnují obtíže v plánování, inhibici a regulaci chování, což může vést k neplánovanému přejídání nebo k selhávání v dodržování dietních pravidel. Konzumace stravy představuje maladaptivní způsob zvládání emocí u jedinců s ED. Deficity v pozornosti mohou narušit schopnost adekvátně vnímat a reagovat na tělesné signály hladu a sytosti. To může vést k přejídání nebo naopak k ignorování potřeb organismu, což je běžné u různých forem PPP (52). Nepozornost a impulzivita jsou významnými rizikovými faktory pro rozvoj mentální bulimie (51). Léčba Současná léčba ADHD a PPP je nezbytná, protože ADHD může udržovat nebo zhoršovat symptomy PPP. Doporučuje se multidisciplinární přístup zahrnující psychoterapii, nutriční poradenství a farmakoterapii cílenou jak na ADHD, tak na poruchy příjmu potravy. Stimulancia a atomoxetin jsou účinné léky při léčbě mentální bulimie (51, 53). Farmakologická léčba ADHD u pacientů s mentální anorexií představuje komplexní terapeutický problém, který vyžaduje pečlivé zvážení benefitů a rizik. Navzdory obavám z anorektických účinků stimulancií výzkumy ukazují, že stimulancia mohou být úspěšně používána u pacientů s mentální anorexií a ADHD v rámci strukturovaného behaviorálního programu zaměřeného na obnovení hmotnosti (54). Schizofrenie a jiná psychotická onemocnění Psychotické poruchy a ADHD jsou velmi rozšířené neurovývojové poruchy, které se vzhledem ke své vysoké prevalenci vyskytují současně ve značném počtu případů. Obě diagnózy sdílejí řadu rizikových faktorů, včetně zvýšené míry užívání návykových látek. Jedinci s ADHD mají vyšší pravděpodobnost rozvoje závislostního chování již v adolescenci a diagnóza ADHD v dětství je považována za rizikový faktor pro trvalé užívání marihuany v dospělosti (55). Zneužívání psychoaktivních látek, zejména kanabinoidů, je významným klinickým faktorem u rozvoje první epizody psychózy – v anamnéze

RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=