PSYCHIATRIE PRO PRAXI / Psychiatr. praxi. 2025;26(3):172-180 / www.psychiatriepropraxi.cz 176 PŘEHLEDOVÉ ČLÁNKY Využití muzikoterapeutických technik jako podpory schematerapie u hospitalizovaných pacientů: Možnosti integrace napříč diagnostickými skupinami emoce. V anamnéze uvádí emočně chladné a přísné rodiče, kteří často vyjadřovali nespokojenost a kladli důraz na výkon. Jana popisuje, že se od dětství cítí „neviditelná“, „nepřijatelná“ a „zbytečná“. Během počáteční konceptualizace se jako dominantní ukázalo rané maladaptivní schéma Defektivnosti/Studu, v kombinaci se schématy Emoční deprivace a Přehnaných standardů. Z módu Zraněného dítěte pronikají silné pocity studu a osamění, které jsou však okamžitě potlačeny aktivací Přísného rodiče (Kritika). Mód Laskavého rodiče není přítomen a Zdravý dospělý je oslaben, především ve schopnosti poskytovat si vnitřní podporu. Cílem integrované muzikoterapie bylo vytvořit bezpečný prostor, kde by Jana mohla navázat kontakt se svým Zraněným dítětem a podpořit budování Laskavého rodiče, a to skrze neverbální hudební dialog. V průběhu hospitalizace se účastnila individuálních i skupinových muzikoterapeutických sezení, která byla koordinována s jejím terapeutickým plánem v rámci skupinové a individuální schematerapie. Muzikoterapeutická práce a integrace se schematerapií V úvodním individuálním sezení terapeut pacientku vybídl k imaginativnímu přístupu ke svému vnitřnímu světu prostřednictvím hudby: Terapeut: „Zkuste si na chvíli představit tu část sebe, která se nejčastěji cítí smutná, osamělá nebo zahanbená. Jak by asi zněla, kdyby mohla mluvit hudbou? Můžete si vybrat jakýkoliv nástroj a nechat ji promluvit.“ Jana váhavě zvolila xylofon. Začala jemně hrát několik vyšších tónů, nepravidelně a tiše. Zvuky působily roztřeseně a křehce. Terapeut (po chvíli pozorného naslouchání): „Cítíte, jak ta hudba nese určitou zprávu? Co by asi řekla, kdyby mluvila?“ Jana (šeptem): „Že se bojí… že je to celé zbytečné.“ Terapeut: „Který z módů by to mohl být?“ Jana: „To bude Zranitelné dítě. Do toho se často dostávám.“ Terapeut: „Máte pravdu, tak to vypadá, jako by mluvilo Zranitelné dítě, které dlouho nebylo slyšeno. Chtěla byste, abych teď za něj promluvil někdo jiný – někdo, kdo by mu nabídl útěchu a přijetí?“ Když Jana přikývla, terapeut zvolil jemnou melodii na glockenspielu. Rytmus byl klidný, pomalý, s opakujícím se vzorem připomínajícím ukolébavku. Během hry Jana tiše plakala, což byla její první otevřená emoční reakce od přijetí. Jana: „To zní… jako něco, co jsem nikdy neslyšela. Jako kdyby to bylo pro mě.“ Terapeut: „Který mód by to mohl být?“ Jana: „Asi Laskavý rodič.“ Terapeut: „Ano. Může to být hlas Laskavého rodiče. Důležité je, že vy to tak cítíte. Můžeme ho zkusit vytvořit společně? Vy budete Zranitelné dítě a já mu odpovím – a pak se možná naučíte odpovídat si sama.“ V dalších sezeních probíhal střídavý hudební dialog mezi terapeutem a Janou. Pacientka hrála disonantní, nejisté tóny, zatímco terapeut odpovídal stabilními, melodickými motivy. Tím se vytvářel symbolický prostor pro kontakt mezi vnitřními částmi – Zraněným dítětem a Laskavým rodičem. Jana (během třetího sezení): „Myslím, že se začínám učit, jak by mohl ten laskavý hlas znít. Ale zatím je to pořád spíš váš.“ Terapeut: „To je v pořádku. Já vám ho jen půjčuji. Jednou si ho možná začnete říkat sama.“ Pacientka později začala vytvářet vlastní melodie, které označila jako „písničky pro malou Janu“. Jednu z těchto melodií si zaznamenala a spontánně ji zahrála i ve skupinové terapii. Její hra se stala podnětem pro sdílení dalších pacientů, čímž Jana zažila nejen emocionální propojení se sebou, ale i s ostatními. Závěr kazuistiky Hudební práce s módy umožnila Janě bezpečně navázat kontakt s hluboce potlačeným Zranitelným dítětem. Hudba zde sloužila jako „most“ k emocím, které nebyly dosud vědomě prožity, a zároveň jako prostředek k aktivaci a zvnitřnění Laskavého rodiče. Skrze zvuk se objevila možnost jiného vnitřního dialogu – podpůrného, přívětivého a přijetím prostoupeného. Tato korektivní emoční zkušenost byla následně integrována do individuální schematerapie, kde Jana začala rozvíjet schopnost psát laskavé věty své vnitřní malé Janě, pracovat s metodami imaginace a reflektovat okamžiky, kdy se aktivuje její Kritik. Kombinace muzikoterapie a schematerapie tak přispěla k posílení její emoční regulace, zvýšení sebepřijetí a postupné posilování módu Zdravého dospělého. Michal (bipolární afektivní porucha, narušená autonomie) Příběh a konceptualizace Michal je sedmatřicetiletý muž, hospitalizovaný pro relaps bipolární afektivní poruchy, aktuálně v subakutní fázi po manické epizodě. Do nemocnice nastoupil po impulzivní změně zaměstnání, několika konfliktech s blízkými a výrazné nespavosti. V současnosti dominuje podrážděná nálada, zvýšená tenze, neschopnost odpočívat a vnitřní neklid. V osobní anamnéze se opakovaně objevují témata přehnané odpovědnosti, nutkání být „nejlepší“ a neustálé dokazování vlastní hodnoty. Michal pochází z prostředí s vysokými nároky na výkon a málo prostoru pro autentické vyjádření emocí. Ve verbální rovině je výřečný, ale má tendenci racionalizovat a bagatelizovat vnitřní zranitelnost. Na první pohled působí velmi sebevědomě, avšak v terapeutickém kontaktu se ukazuje silná nejistota ohledně vlastní identity a autonomie. V rámci schéma terapeutické konceptualizace dominuje mód Hyperkompenzátora, který se aktivuje při jakémkoli náznaku ohrožení sebehodnoty. Tento mód překrývá Zranitelné dítě, které trpí pocity méněcennosti a vnitřní osamělosti. Mód Zdravého dospělého je sice přítomen, ale bývá potlačen impulzivním jednáním Impulzivního dítěte nebo Hyperkompenzátora. Terapeutickým cílem bylo umožnit Michalovi kontakt s oběma póly jeho vnitřního světa a vést jej k jejich postupné integraci. Muzikoterapeutická práce a integrace se schematerapií V individuálních muzikoterapeutických sezeních byl jako hlavní prostředek zvolen rytmus, konkrétně práce s bubny. Vstupní intervenci předcházela krátká schematerapeutická reflexe zaměřená na pozorování Hyperkompenzátora: Terapeut: „Michale, když se dnes bavíme o tom, jak vás často žene pocit, že musíte pořád něco dokazovat… jak byste si ten tlak představil jako zvuk nebo rytmus?“ Michal: „Rychleji, tvrdě do toho. Jako pochod. Nebo víc, jako když valíte něco, co se nesmí zastavit.“ Pacient byl vyzván, aby vybral buben a nechal tento vnitřní tlak projevit rytmicky. Po krátkém váhání začal pravidelně bubnovat velmi
RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=