Psychiatrie pro praxi – 3/2025

PRÁVO V PSYCHIATRII Pacient pohledem vybrané trestněprávní a kriminologické problematiky PSYCHIATRIE PRO PRAXI / Psychiatr. praxi. 2025;26(3):189-196 / www.psychiatriepropraxi.cz 190 zákonné definice zvlášť zranitelnými oběťmi oběti trestných činů obchodování s lidmi, teroristického útoku4. Dále se za zvlášť zranitelné oběti považují osoby vyššího věku, osoby s hendikepem (fyzickým, mentálním/psychickým), pokud tyto skutečnosti vzhledem k okolnostem případu, poměrům těchto osob, mohou bránit plnému a účelnému uplatnění práv (§ 2 odst. 4 písm. b) ZOTČ). Zvlášť zranitelnými jsou také oběti trestných činů proti lidské důstojnosti, trestných činů zahrnujících nátlak, násilí, pohrůžku násilím, trestných činů spáchaných pro příslušnost k některému národu, rase, etnické skupině, třídě, jiné skupině osob, jakož i oběti trestných činů spáchaných ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je-li v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy, zejména s ohledem na věk, pohlaví, rasu, sexuální orientaci, náboženské vyznání, zdravotní stav, rozumovou vyspělost, schopnost vyjadřovat se, životní situaci oběti či vzhledem na vztah, závislost na osobě podezřelé ze spáchání trestného činu5. Poskytovatel zdravotních služeb může být prvním kontaktním místem oběti. Podle § 10 odst. 2 ZOTČ má poskytovatel zdravotních služeb povinnost poskytnout oběti i bez její žádosti informace o tom, na které subjekty zapsané v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se může obrátit s žádostí o odbornou pomoc, za jakých podmínek má právo na poskytnutí bezplatné odborné pomoci včetně předání kontaktů na tyto subjekty (§ 8 odst. 1 písm. b) ZOTČ)6. Informace dle § 8 odst. 1 písm. b) ZOTČ má být podána písemně a zároveň ve srozumitelné ústní podobě. Třeba ovšem předeslat, že v případě traumatizujících trestných činů (s vysokou latencí) 4 § 2 odst. 4 písm. c) ZOTČ. 5 § 2 odst. 4 písm. d) ZOTČ. Na to navazuje ustanovení § 2 odst. 5 ZOTČ definující druhotnou neboli sekundární viktimizaci. Sekundární viktimizaci představuje újma vzniklá v důsledku nevhodného přístupu k oběti ať už se strany státních orgánů, poskytovatelů zdravotních služeb, soudních znalců, tlumočníků, obhájců či sdělovacích prostředků. L. Čírtková uvádí, že právě strach ze sekundární viktimizace, z druhotné ztráty kontroly (k prvotní ztrátě kontroly dochází viktimizací, k druhotné ztrátě kontroly může dojít v důsledku necitlivého zacházení s obětí v trestním řízení) stojí za neochotou oznamovat trestné činy ze strany obětí. Viz Čírtková, L. Ztráta kontroly nad svým osudem – poznámky k latentním obětem v Bílém kruhu bezpečí. Zpravodaj BKB, roč. 31 (2022), č. 4, s. 3–8. 6 Zdravotnický pracovník, respektive poskytovatel zdravotních služeb, by měl učinit o splnění této povinnosti (poskytnutí informací oběti i bez žádosti, je-li prvním kontaktním místem) záznam do zdravotnické dokumentace. 7 Např. v případě falešné (předstírané) viktimizace. 8 § 3 odst. 2 ZOTČ. K (domnělé) oběti se má přistupovat s přihlédnutím k jejímu věku, zdravotnímu, psychickému stavu, rozumové vyspělosti, kulturní identitě tak, aby nedocházelo k prohlubování újmy způsobené oběti trestným činem či k druhotné újmě (sekundární viktimizaci). Zásada citlivého přístupu zakotvená v tomto ustanovení má pomoci předcházet druhotnému zraňování – sekundární viktimizaci. Výčet subjektů je demonstrativní. Durdík T, Čírtková L, Háková D, Vitoušová P. Zákon o obětech trestných činů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2018, s. 34–36. 9 To je také další ze zásadních rozdílů mezi obětí a poškozeným. 10 § 11 odst. 5 ZOTČ ve spojení s § 11 odst. 6 ZOTČ. 11 V případě pochybností ohledně oznámení trestného činu a zachování povinnosti mlčenlivosti lze zdravotnickému pracovníkovi doporučit, aby se obrátil na právní oddělení poskytomůže být poskytovatel zdravotních služeb prvním a zároveň i jediným kontaktním místem. To znamená, že i v případě, že se jedná o latentní (skrytou) – tedy nedeklarovanou oběť, měl by poskytovatel zdravotních služeb tuto informační povinnost splnit. ZOTČ vychází totiž z tzv. presumpce statusu oběti, respektive presumpce statusu zvlášť zranitelné oběti; na každou osobu (pacienta) je třeba hledět jako na oběť, cítí-li se být obětí, a pokud nevyjde najevo opak (§ 3 odst. 1 ZOTČ). Presumpce statusu oběti se nevztahuje na zcela zjevné zneužití postavení oběti7. Druhá věta § 3 odst. 1 ZOTČ stanoví, že pokud existují pochybnosti o tom, zda je oběť zvlášť zranitelnou, je třeba ji za zvlášť zranitelnou považovat. Z toho vyplývá, že zdravotnický pracovník, respektive poskytovatel zdravotních služeb by měl informovat i osobu, o níž se domnívá (má podezření), že je obětí. Vedle orgánů činných v trestním řízení (OČTŘ), jiných státních orgánů, subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů se vztahuje i na poskytovatele zdravotních služeb (zdravotnického pracovníka) zásada šetrného, zdvořilého, individuálního přístupu8. Významná je poslední věta ustanovení § 3 odst. 1 ZOTČ; na postavení oběti nemá vliv skutečnost, zda byl pachatel zjištěn či odsouzen. Pozice oběti trestného činu včetně práv, které jí přiznává ZOTČ, je tak nezávislá na trestním řízení9. Domníváme se tudíž, že práva vyplývající z postavení oběti, respektive zvlášť zranitelné oběti, mohou náležet i obětem latentním (nedeklarovaným) – v případech, kdy ani nemůže dojít k zahájení trestního řízení (natož trestního stíhání), protože se OČTŘ o trestném činu nedozvěděl či nezískal trestněprávně relevantní poznatek. Ve vztahu k pacientovi v pozici (deklarované) oběti trestného činu může na poskytovatele zdravotních služeb dopadat speciální povinnost ohledně bezodkladného sdělení informací o propuštění či uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení, zabezpečovací detence, jakož i o změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní a změně zabezpečovací detence na ochranné léčení (§ 11 odst. 3 ZOTČ). Tato speciální oznamovací (informační) povinnost vznikne na základě žádosti oběti; v případě důvodné obavy, že oběti hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem odsouzeného na svobodě, má poskytovatel zdravotních služeb oznamovací povinnost vůči policejnímu orgánu ohledně uprchnutí odsouzeného či jeho propuštění z výkonu ochranného léčení, zabezpečovací detence. Policejní orgán po přijetí takového oznámení má vyrozumět oběť včetně sdělení informací o opatřeních učiněných k zajištění její bezpečnosti, byla-li přijata10. Pacient jako latentní oběť a pachatel Téměř opomíjené téma představuje problematika pacienta v pozici latentní oběti. Pacient, u něhož se objevují známky viktimizace, by měl být informován o právech obětí trestných činů včetně předání kontaktů na subjekty pomáhající obětem, kam se může obrátit. V tomto případě je zcela na zdravotnickém pracovníkovi vyhodnocení indicií nasvědčujících tomu, že pacient je obětí trestného činu. Viktimizace může být zřejmá například z povahy zranění, které si pacient nemohl přivodit sám. Má-li zdravotnický pracovník důvodné podezření, že jeho pacient je obětí trestného činu a jde přitom o trestný čin, na nějž se vztahuje speciální či obecná oznamovací povinnost, je povinen tuto povinnost splnit11. V tomto příspěvku však upozorňujeme na nedostatek současné

RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=