Psychiatrie pro praxi – 3/2025

PRÁVO V PSYCHIATRII Pacient pohledem vybrané trestněprávní a kriminologické problematiky www.psychiatriepropraxi.cz / Psychiatr. praxi. 2025;26(3):189-196 / PSYCHIATRIE PRO PRAXI 193 pacient přiveden policisty30. Zdravotničtí pracovníci mohou u agresivního pacienta za podmínek stanovených zákonem31 užít opatření k omezení volného pohybu pacienta, omezujících prostředků. Protiprávní jednání pacienta, projevy násilí – agrese, agresivity – by měl lékař zaznamenat do zdravotnické dokumentace. Vyhrožuje-li pacient lékaři usmrcením, těžkou újmou na zdraví, jinou těžkou újmou způsobem vzbuzujícím důvodné obavy, může takové jednání naplnit kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování § 353 odst. 2 písm. e) TrZ. Lékař je oprávněn vyhrožování ze strany pacienta, jež v něm vyvolává důvodnou obavu, oznámit OČTŘ, přestože na přečin nebezpečného vyhrožování se nevztahuje obecná oznamovací povinnost. Může přitom nastat situace, kdy pacient není trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti, absentuje- -li složka vědění (rozpoznání protiprávnosti) či volní (ovládání svého jednání). OČTŘ je ovšem povinen oznámení lékaře přijmout a případně učinit nezbytná opatření k ochraně bezpečí32. Přijetím zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, došlo k rozšíření kvalifikovaných skutkových podstat některých závažných trestných činů proti životu a zdraví o případy, kdy je trestný čin spáchán na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání, povolání směřujícího k záchraně života, ochraně zdraví. To se vztahuje rovněž na jiné osoby plnící své obdobné povinnosti při ochraně života, zdraví, majetku vyplývajících z jejich zaměstnání, povolání, postavení, funkce či uložené zákonem33. Lékař jako svědek, výslech osoby s uloženou mlčenlivostí, zákaz výslechu Svědkem je fyzická osoba, která svými smysly vnímala trestněprávně relevantní skutečnost. V pozici svědka se mohou v souvislosti 30 Mach J. Jak reagovat na agresivitu. Tempus medicorum. 2014;23(9)28. 31 § 39 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (ZZS). 32 Mach J. v této souvislosti odkazoval na případ lékaře – psychiatra, jemuž pacient opakovaně vyhrožoval smrtí či ublížením na zdraví. Přestože lékař nebezpečné vyhrožování ohlásil OČTŘ, nedošlo k trestnímu stíhání pacienta ani k přijetí opatření na zajištění bezpečnosti. Pacient na lékaře zaútočil mačetou a způsobil mu těžké ublížení na zdraví. Op. cit. s. 29 33 Např. trestný čin vraždy podle § 140 odst. 3 písm. f) TrZ, těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 2 písm. e) TrZ, ublížení na zdraví podle § 146 odst. 2 písm. d) TrZ. Předchozí zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, tyto kvalifikované skutkové podstaty neobsahoval. 34 Těšinová R, Ždárek R, Policar R. Medicinské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 309. 35 Jak uvádí F. Púry, zákaz výslechu se vedle svědecké výpovědi vztahuje i na procesní úkony, které jsou zvláštními případy výslechu, jako jsou např. konfrontace (§ 104a TrŘ), rekognice (§ 104 b TrŘ), vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), rekonstrukce (§ 104d TrŘ). Viz PÚRY, F. In: Šámal P, et al. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1451. 36 § 99 odst. 1 TrŘ. 37 Púry F. In: Šámal P, et al. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1476–1477. 38 V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012. „Z toho, že mezi osobami vyňatými z oznamovací povinnosti podle § 368 odst. 1 TrZ není uveden lékař ani jiný zdravotnický pracovník, jasně vyplývá, že tyto osoby mají oznamovací povinnost podle § 368 odst. 1 TrZ a že jejich povinnost mlčenlivosti je prolomena s výkonem své profese octnout rovněž osoby vázané povinnou mlčenlivostí. Lékař je zdravotnickým pracovníkem, zdravotničtí pracovníci jsou poskytovateli zdravotní péče34 a dopadá na ně povinnost mlčenlivosti (profesní tajemství) vyplývající z ustanovení § 51 odst. 1 ZZS; poskytovatel zdravotních služeb je povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Podle ustanovení § 51 odst. 2 písm. d) není porušením povinné mlčenlivosti sdělování údajů, jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení a za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů, jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit či oznámit spáchání trestného činu. Na svědka se ovšem vztahuje povinnost svědčit, kterou ukládá § 97 TrŘ; každý je povinen se na předvolání dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu, o pachateli, okolnostech důležitých pro trestní řízení. Zajištění přítomnosti svědka lze vynucovat předvedením či uložením pořádkové pokuty. Tato opatření lze užít v případě, že se svědek nedostaví bez řádné omluvy, ačkoli byl řádně předvolán, na následek nedostavení se musí být v předvolání upozorněn. V případě, že se po řádném předvolání nedostaví příslušník ozbrojených sil, ozbrojeného sboru, aby podal svědeckou výpověď, je třeba požádat jeho velitele, náčelníka, aby sdělil důvod nedostavení se předvolaného, a popřípadě jej nechat předvést. Ve vztahu k osobám vázaným povinnou mlčenlivostí je zásadní ustanovení § 99 TrŘ upravující zákaz výslechu35. Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním předpisem – zákonem o ochraně utajovaných informací, ledaže by došlo ke zproštění této povinnosti příslušným orgánem, přičemž zproštění lze odepřít jen tehdy, pokud by státu vznikla vážná škoda36. Zákaz výslechu se rovněž vztahuje na svědeckou výpověď, kterou by došlo k porušení státem uložené či uznané mlčenlivosti, tedy zejména k porušení mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb. To neplatí, pokud byla osoba vázaná povinnou mlčenlivostí v pozici svědka mlčenlivosti zproštěna příslušným orgánem či tím, v jehož zájmu je povinnost uložena (např. pacientem). Stěžejní je ovšem ustanovení § 99 odst. 3 TrŘ, podle něhož se nelze odvolávat na zákaz výpovědi a povinnou mlčenlivost v případě trestného činu, stran kterého má svědek obecnou oznamovací povinnost (§ 368 TrZ). V oprávnění odepřít svědeckou výpověď se projevuje také ústavní zásada nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz nucení k sebeobviňování). Předně však třeba zdůraznit, že tohoto práva se nelze dovolávat v případě trestného činu, na nějž se vztahuje obecná oznamovací povinnost (§ 368 TrZ). Odepřít výpověď lze pouze za podmínek stanovených v § 100 odst. 1 a 2 TrŘ. Mezi oběma odstavci tohoto ustanovení je určitý rozdíl; v režimu § 100 odst. 1 TrŘ lze odepřít výpověď vcelku z důvodu existence příbuzenského poměru k obviněnému, u § 100 odst. 2 TrŘ se právo odepřít výpověď vztahuje toliko k nebezpečí trestního stíhání – nebezpečí by hrozilo samotnému svědkovi v souvislosti s jeho výpovědí či osobě v příbuzenském poměru37. Odepření výpovědi je právem a nikoli povinností. Lze tedy uzavřít, že lékaři jako osoby vázané povinnou mlčenlivostí (lékařské tajemství, mlčenlivost poskytovatele zdravotních služeb) mají svědeckou povinnost u trestných činů, na něž se vztahuje obecná oznamovací povinnost (§ 368 TrZ) – v tomto případe se nelze odvolávat na zákaz výslechu ani na právo odepřít výpověď38. V případě, že se svědectví týká okolností, na

RkJQdWJsaXNoZXIy NDA4Mjc=