Psychiatr. pro Praxi, 2008; 9(4): 155
Nedávno mne navštívila skupina psychiatrů z Kyrgizie. Byl jsem překvapen tím, že v této zemi je v účinnosti zákon o duševním zdraví a existují zde mechanizmy, jak motivovat lůžková psychiatrická zařízení ke kratším hospitalizacím. To by nás mělo vést k vážnému zamyšlení. Naší dosavadní inspirací jsou západní země, kde se od šedesátých let minulého století různou měrou dle místních podmínek prosadily do psychiatrické péče trendy deinstitucionalizace, komunitní péče, zplnomocňování pacientů, rozvoje klientského hnutí a destigmatizace. Deinstitucionalizace a komunitní péče fungují jako spojené nádoby, přeměnu a snížení lůžek v léčebnách si nelze představit bez zavedení specializovaných terénních týmů, krizových služeb, denní péče, rezidenčních komunitních služeb a restrukturace akutní lůžkové péče. U nás disponujeme v průměru 10,9 psychiatrickými lůžky na 10 tisíc obyvatel (r. 2006, ÚZIS), průměr v evropských zemích v roce 2001 byl 8,7 lůžek na 10 tisíc obyvatel, řada zemí však vystačí jen s 5–10 lůžky na 10 tisíc obyvatel. Ve finském Oulu, které jsem nedávno navštívil a ve kterém existují dostatečné ambulantní služby specializovaných týmů, vystačí s asi 60 lůžky na oblast o 200 tisících obyvatelích. Častým argumentem pro zachování současného stavu je to, že část kapacity psychiatrických léčeben u nás je využita pouze pro hospitalizaci ze sociálních důvodů a tato lůžka se v jiných zemích nezapočítají do zdravotních služeb, a tedy ani statistik. Ale v tom je právě ten vtip: Je možné transformovat tuto část lůžek do rezidenčních zařízení, která by více umožňovala začlenění pacientů do běžného prostředí? Diferenciace lůžek v psychiatrických léčebnách na lůžka akutní, následná a sociální by mohla být slibným krokem k nastartování rozvoje komunitních rezidenčních služeb na jedné straně a flexibilnějšímu uspořádání akutních psychiatrických lůžek tak, aby byla geograficky dostupnější pacientům.
Published: November 1, 2008 Show citation